Osobní pohled na příběh hry Red Dead Redemption 2

Ahoj,

Vítám Vás u prvního článku ze sekce "Osobní pohledy".

Tuto sekci jsem založil z důvodu touhy se podělit s ostatními (i když si to pravděpodobně nikdo nepřečte) o mých pocitech co prožívám a o ostatních věcech.

Aktuální článek bych chtěl zasvětit tématu Red Dead Redemption 2, které jsem včera 15.10 dohrál. Na začátek článku bych zde chtěl pouze zmínit, že zde budu spoilerově mluvit o druhém a prvním díle. První jsem ještě nehrál a pravděpodobně po přečtení tohoto článku pochopte proč asi ani nebudu chtít.

Také bych zde chtěl uvést na pravou míru to, že si jsem vědom mé obrovské Empatie. Bohužel se s tím musím naučit žít i když jsem přeci jen chlap, který by to takto mít neměl.

Abych začal tedy článek, hru jsem si koupil již před několika lety, ale jelikož nebyla pořádně optimalizována, tak jsem si ji na starém počítači ani nemohl zahrát. Nyní jsem se k ní již dostal, jelikož vím, že hra je velmi rozsáhlá, tak jsem se na ní připravoval dopředu.

Slyšel jsem, že se jedná o velmi pěknou kvalitně provedenou hru, která sklízí pouze pozitivní ohlasy. S tímto vším souhlasím, hra je velmi pěkná, krásná a neskutečně rozmanitá. Ať už náhodné interakce po cestách, na které narazíte, nebo všechny collectibles, které plánuji dodělat.

Hru jsem hrál celkem asi 50 hodin, kdy jsem se hlavně soustředil na hlavní příběh, občas jsem si zajel na druhý kout mapy a pouze se kochal krásou, jakou engine dokáže vykreslit. Překvapilo mě jak krásné může být nebe nebo dynamické počasí ve hře. I přes to jsem se do hry jednoznačně velmi hodně položil. Možná za to mohl stres z práce nebo absence kamarádů, kterým nestojím ani za napsání. Hru jsem ke konci hrál téměř 8 hodin v kuse, což také něco může značit.

Hru jsem si tedy neskutečně užíval a jen oceňoval kvalitu provedení animací a všech možných technických řešení, které Rockstar zvolil. Bohužel zlom přišel v okamžik, kdy jsem se s Arthurem vrátil zpět z Guarmy a Arthurovi byl diagnostikována tuberkulóza, což byla v tomto období smrtelná nemoc.

Hru jsem i tak hrál dál a vývojáři začali hodně důrazně ukazovat, jak se zdraví Arthura zhoršuje, bohužel mi to nedělalo vůbec dobře, vím že ostatní lidé na fórech píší, že 6 akt je velmi depresivní. Toto je přesně ten důvod, proč tomu tak je. Další věc, co bych se chtěl podělit s ostatními je to, že mě hrozně mrzí, jak se Arthur začal ke konci již chovat jako správný člověk a nechtěl už být ten gangster, do kterého byl tlačen Dutchem a spolkem z gangu. Jsem z toho smutný už jen z toho důvodu, že se reálně všem okolo také snažím pomáhat a vidět, že tato pomoc vám samotným nedokáže pomoct.

A pak to přišlo, zhruba před 4 nebo 5 dny jsem dohrál poslední část hlavní hry. Jakmile jsem uviděl, že se mise jmenuje "Red Dead Redemption", okamžitě mi došlo, zde nastane konec. Nebudu zde hrát blbce a řeknu rovnou, že jsem si pár věcí nechtěně vyspojleroval, a to třeba tak, že jsem se díval na informace na wiki, kde jsem zjistil, že hra má ve skutečnosti 2 hlavní protagonisty. Tím mi bylo jasné, že se musí s Arthurem něco stát, a když přišla Tubera, došlo mi co to asi bude. Bohužel rozlučka s Abigail a jízda ke kempu mě totálně položila. Slyšet všechny ty hlasy, kterým Arthur pomohl bylo velmi emotivní a bylo jasné, že zde je opravdu konec jeho příběhu.

Bohužel i přes všechno to, co jsem tušil a připravoval se na nejhorší, tak mě hra velmi zasáhla emocionálně. I teď když píši tento příspěvek jsem v depresi a to je již několik dní, co jsem tento příběh bez epilogu dohrál. Nejhorší mi přijde příběhový oblouk okolo toho, že Arthur dělal vše možné co mohl, ale Dutch se na konci proti němu spolu s Micah obrátí, přes to vše.

Díky tomu, že jsem v poslední části hry dost pomáhal, tak jsem měl vysoký honor, což zařídilo to, že jsem měl "Good Ending". Dle mě Good Ending tedy znamená spíš to, že hlavní postava, se kterou hrajete cca 40 hodin přežije.

Bohužel zde mám velmi zmatené emoce, když si procházím Youtube nebo Reddit, tak vždy najdu nějakou novinku ohledně Arthura, že se mi zhorší ještě více aktuální stav, například začnu brečet. Bohužel to je tak.

Právě na Redditu jsem se dočetl, že někomu velmi pomohlo dohrát Epilog, který uzavře příběh RDR2 a uzavře se tak příběh. Včera když jsem hru dohrál, tak se mi trochu ulevilo tím, že jsem mohl Arthura pomstít.

Bohužel zde je další věc, co přišla a o té jsem vůbec netušil. Epilog se mi také velmi líbil, hlavně bitevní sekce, kde hrál krásný hudební podklad. Zde jsem zjistil, že Red Dead Redemption 2 je ve skutečnosti Prequel prvnímu dílu. Bohužel to znamená, že opět John, ke kterému jsem se během epilogu logicky emočně připoutal snad ještě více, díky tomu, že jsem s ním mohl pomstít Arthura, bohužel na konci prvního dílu zemře.

Jakmile jsem se toto dozvěděl, že vlastně všechny mé oblíbené postavy zemřou, tak mě to rozbilo. Chápu, že ty hry, můžete celou dobu hrát za tu postavu, a pak ji například nedohrát, pokud tedy ji nechcete na 100% dokončit. Já to ale bohužel beru úplně jinak. Z mého pohledu vidím ten příběh hry velmi reálný, jelikož jak to alespoň druhý díl předkládá je absolutně fenomenální. Možná jsem se navázal na herní postavy až moc silně, bohužel aktuálně jsem schopný přemýšlet o ničem jiném.

Nejvíce mě také na tom všem ale mrzí ten fakt, že Arthur se obětoval, aby John mohl uprchnout a mít normální život se svojí rodinou. V epilogu se mi neskutečně líbilo, jak si John postavil vlastní ranch a začal se snažit být správným chlapem, kde k výdělku využíval tehdy legálních bounty. Bohužel ho minulost ale dostihla a agenti z detektivní kanceláře Pinkerton ho ke konci prvního dílu zabijí. Zde mi je opravdu líto toho, že se John očividně změnit chtěl ale agenti to ignorovali a místo toho ho nutili přivézt zpět všechny členy bývalého gangu.

Když nad tím tak přemýšlím, je možné, že díky mé Empatii, kterou bych řekl že dokážu velmi dobře procítit jsem se vlastně stal členem gangu a gang mými kamarády. Bohužel úplně nevím, jestli něco takového je vůbec reálné a jestli zde už nepíši úplné šílenosti.

Takže na závěr, bohužel mám celkem velké deprese z příběhu celého RDR, kde mě nejvíce zasahují "zbytečné" smrti hlavních postav. Chápu že je to důležité, aby příběh správně fungoval, ale mě to prostě zasáhlo a budu se s tím muset vnitřně srovnat. Aktuálně jsem opět v háji a brečím.

Je mi jasné, že mi můžete říct "Je to jen hra". To ale můžete říct i o filmu, seriálu nebo třeba i o knize. Vše zde zmíněné ať už ve čtenáři nebo divákovi vyvolává emoce. Zde pak přichází otázka toho, jak moc jste schopni tyto emoce vzíti a přenést je do reálného světa.